Novinky

Obsah

Úvod

Koncepce


GOTIKA

RENESANCE

BAROKO

ORIENT


Materiály

Technika

Dochované

Obuv

Šperky

Ostatní


FOTOGALERIE


Autorka

Odkazník

Archiv

zpět

Postup oblékání 2. polovina 16. století

Dáma na sebe vezme nejdříve volnou košilku, která plní funkci spodního prádla. Trup jí vytvaruje korzet vyztužený dřevěnými nebo kovovými kosticemi. Dále si obleče španělskou spodničku verdugado česky zvanou také partykál (, kterou převzala většina evropských zemí) a bumroll (vatovaný kruh kolem boků, česky označovaný rovněž jako partykál nebo klobása či rohlík). Oblékání pokračuje jednou nebo i dvěma spodními sukněmi a puntem zdobícím výstřih. Až na konec přijdou svrchní šaty zdobené podle události, pro než jsou používány.


Košilka

Košilka z bílé bavlny, lnu či hedvábí byla nejintimnější spodní součástí dámského šatníku. V aristokratickém šatníku bývaly především bohaté s rozměrnými rukávy. Dochované spodní košile italské a anglické provenience jsou výrazně zdobeny kontrastní výšivkou zvanou „black work “. Ve španělské stylu však nelze přesně určit, zda se taková výšivka na spodních košilích vyskytovala. Na dobových vyobrazeních ji zpravidla nevidíme a mezi dochovanými exempláři jsou právě kusy typické pro jiné tradice.

dochovaná košile, 1550

Korzet

Přes ko¬šili byl šlechtičnami oblékán korzet, za jehož kolébku je tradičně považováno Španělsko. Nedeformoval postavu natolik jako důmyslně projektované kusy následujících staletí. Jen decentně potlačoval přirozené proporce. Zostřil linii pasu. Zdvihal a zmenšoval poprsí. Profil ženského tak trupu získal charakteristický kuželovitý tvar. Nutil nositelku ke zpřímenému držení ve stoji i v sedu.

1/ anonym, španělská provenience - María Calderon, milenka Filipa IV., Calderonova sbírka, Madrid; 2/ ; 3/ portrét Elizabeth Vernon; 4/ dochovaný korzet Sabiny Dorothey von Neuburg

Vznik korzetu jako intimní součásti dámského šatníku je nesnadno zmapovatelný proces. Téměř nulové množství dobových záznamů, vyobrazení i archeologických nálezů poukazuje na delikátnost situace. Ludmila Kybalová zastává názor, že vyztužený živůtek přišel se španělskou módou . Norah Waugh soudí, že ke vzniku došlo na počátku 16. století ve Francii. Pokusy modelovat ženský trup známe již z konce 14. století, kdy upnuté dámské cottehardie z jemných hedvábných tkanin se v příslušných partiích vyztužovaly vrstvou naopak tuhé látky. V 15. století tento trend pokračoval. Navíc došlo k oddělení živůtku a sukně v základním střihu, což znamenalo nové možnosti v modelování celkového vzhledu oděvu. Do výstřihů tvarovaných do písmene V byly podle Waugh vkládány části, které lze dnešní terminologií nazvat jako náprsenky a které byly rovněž vyztužované. (Jejich existence není ale zcela doložitelná vzhledem k tomu, že ikonografický materiál poukazuje spíše na nošení dvojice svrchních a spodních šatů.)

dochovaná výztuž korzetu, Francie, 1580 - 1590

První korzety měli pravděpodobně podobu jednoduchého těsného živůtku více vrstev tužších materiálů. Vyztužování velrybími kosticemi nebo jinými materiály jako proutí, rákos , dřevo nebo kov se objevilo nejspíše ve 40. letech 16. století. Sledujeme-li totiž vybranou linii těla na dobových vyobrazeních, můžeme si v tomto desetiletí všimnout postupného srovnání této linie . Střihově výrobci kopírovali svrchní oděv. Korzety vyztužené kovem mají buď v sobě všité kovové plátky nebo jsou celé kované a poté pošité látkou.

Na dochovaných kusech najdeme tedy všechny typické znaky včetně husího břichu, který měl společně s pevnou výztuží zajímavou funkci ve společenském životě. Arbeau ve svém tanečním Ochésographie z roku 1589 spise popisuje zvedačku při tehdy oblíbeném tanci volta. Při vyzvednutí dámy pomáhala pánům právě špice korzetu. Výztuž musela být opravdu odolná, proto dochované celokovové výztuže připomínají spíše součást pánské zbroje než dámského šatníku. Při použití křehčího dřeva se podobného efektu docilovalo širší centrální kosticí.

Na portrétu Elizabeth Vernon datovaného mezi lety 1595 a 1600 nacházíme ještě jeden zajímavý detail týkající se korzetu. Na dochovaných exemplářích z muzea v Mnichově etc. jsou v linii pasu pravidelně umístěné dvojice dírek, které při srovnání s jmenovaným vyobrazením získávají praktickou funkci. Stejně jako pruh opatřený úhlednými dírkami umisťovaný v pase v pánských doubletech sloužily tyto otvory k přivazování dolních částí šatu – v dámském případě dlouhých a poměrně těžkých sukní.

Dochované korzety jsou velkou vzácností. Korzet náležející Alžbětě I., uložený ve Westminsteru, je zavazován vpředu stejně jako exemplář z Bavorského národního muzea v Mnichově datovaný do roku 1598. Naopak celokovaný francouzský korzet ve sbírkách v Kjótu byl zapínán vzadu. Nelze říci, že by ve volbě umístění bylo nějaké pravidlo. Střih korzetu kopíruje tvar svrchního živůtku. Je vpředu prodloužen do špičky, která je celá vyztu¬žená. Naopak některé typy v oblasti ňader výztuže postrádají. Liší se také zpracováním ramínek – jsou buď z části přivazované nebo zcela napevno přišité.

Verdugado

Vyztužená sukně - verdugado vznikla na kastilském dvoře za vlády Enriqe V. a Juany Kastilské. Původně se nejednalo o spodní součást dámského oblečení. Obruče byly našívány přímo na sukni svrchních šatů. K jejich přichycení sloužily vždy našité pruhy látky, které v prvních letech po jeho vzniku bývaly mnohdy dekorativní součástí šatu, neboť se používalo látek kontrastních barev. K jeho zavedení se podle Jane Bridgeman traduje úsměvná legenda. Juana Kastilská jej vymyslela údajně proto, aby utajila před dvorem své těhotenství, které nebylo s jejím postiženým mužem myslitelné. Ikonograficky je tato první forma vyztužené sukně doložena na příklad na obraze kastilské provenience Narození sv. Jana v dnešním Národním muzeu v Barceloně . Přihlížející ženy jsou oblečeny do černých a červených šatů s přivazovacími rukávy evokujícími italskou módu. Sukně zvonovitého tvaru, které jsou střihově odděleny od živůtku, mají našity kontrastní pruhy určené k uchycení obručí. Dalším zajímavým detailem jsou hluboké výstřihy do písmene V zakryté dílem z odlišné látky. Jiný obraz z téhož období i lokace s tématem Herodesovi hostiny zachycuje Salómé s hlavou Jana Křtitele v brokátovém šatu se stejnou zvonovitou sukní s obručemi jako v předchozím případě. Rovněž dívky, které tanečnici doprovázejí, jsou oblečeny podobně s hlubokými výstřihy do V a přivazovacími rukávy.

Název verdugado má podle Wintera znamenat „strážce ctnosti“ (= vertugardien). V českých zemích se ujal výraz jiný partykál či kortukál – odvozený od crocotula (lze přeložit jako zvonovitý).

Klasickou podobou této spodní sukně je kužel vyztužený šesti až sedmi horizontálně položenými obručemi z proutí, velrybích kostic či kovu. Střih, který se dochoval v Libro de Geometria, Pratica y Traca, napomáhá tomu, aby verdugado tvarovalo zadní část sukně do vlečky. Kombinace střihových dílů ve tvaru trojúhelníku a obdélníků připomíná staré středověké způsoby stříhání, které se snažily látku maximálně využít a zmenšit odpad vznikající při stříhání.

Lze předpokládat, že verdugado se používalo jako spodní součást slavnostních a oficiálních oděvů. Na vyobrazeních s tématem stolování nacházíme dámy, jejichž sukně jsou zobrazeny v měkkých záhybech. Dáma, která odchází s doprovodem od prostřené tabule na obrazu připisovanému Lucasi van Valckenborchovi , rozhodně svoji sukni verdugadem vytuženou nemá. Podobně nás informují fresky s námětem deseti věků lidského života z rytířského sálu hradu Rožmberk. Celý cyklus nás informuje o šlechtickém prostředí na konci 16. a počátku 17. století. Ve většině výjevů jsou zachyceny ženské postavy v neformálních chvílích opět bez spodničky. Naopak při oficiálních příležitostech zobrazených na Epitafu Jana Jetřich ze Žerotína jsou ženy bez výjimky oblečeny do módních kuželovitých sukních, pod kterými jsou v autorově podání naznačeny obruče spodniček rýsující se pod svrchní sukní. Zdálo by se, že verdugado se uplatnilo jen v aristokratické společnosti, nicméně Petráň zmiňuje úryvek z roku 1609, ve kterém česká měšťanka nosí černou sukni podloženou partykálem . Na doprovodné ilustraci Londýňanky na mapě Londýna od Brauna a Hogenbergra z roku 1572 nacházíme rovněž měšťanku, která nosí pod vpředu otevřenými plášťovými šaty kuželovitou bílou sukni s kontrastními modrými pruhy evokující prapůvodní kastilská vyobrazení prvních verdugad.

Pohyb ve vyztužené sukni vyžadoval od své nositelky zkušenost. Italský taneční mistr Caroso ve svém spise Il balarino poukazuje na nezkušenost některých dam a poskytuje jim návod, jak se správně v módním oděvu pohybovat. Obzvláště obezřetná musela být žena při usednutí – mohla vždy jen na krajíček židle, neboť jinak by se doslova obruče v její sukni otočily proti ní a nepatřičně by odhalily nohy . Ital Caroso nám tak nepřímo potvrzuje rozšíření verdugada v Itálii.

Spodky

Kybalová zmiňuje, že na krátký čas se na dvoře Marie Medicejské začaly mezi dámami nosit spodní kalhoty. Podle této badatelky však nebývaly v rozkroku sešité. Dva dochované exempláře spodních kalhot z Itálie z koce 16. století dnes umístěné Metropolitním museu v New Yorku představují jednoduché spodní prádlo v bílé barvě zdobené tmavou výšivkou. Nepřímo vypovídá o existenci dámských spodních kalhot tato poznámka z korespondence Polyxeny z Pernštejna z roku 1623: „Zbylo jen několik kalhot a kabátců. Chtěl vědět, jestli dámské. Odpověděla jsem mu, že byly pouze pánské a navíc nikterak zachovalé.“ Winter nalezl jasnou informaci o ženských spodních nohavicích v řeholi dominikánek z počátku 17. století: „aby spávaly oblečeny i s nohavicemi v krajinách v nichžto ženy nohavicím zvykly jsou.“ Na ikonografických pramenech italské provenience spatřujeme v tomto období kurtizány, které nosí kalhoty natolik podobné mužským , že se někdy objevují na veřejnosti na místo sukně jen v nich, což by ovšem v upnutém prostředí španělského či pražského dvora, kde pro muže objevit se bez pláště znamenalo přestoupení dobrého mravu, bylo sotva možné.

Punčochy

Punčochy se v dámské módě uplatňovaly rovněž jako v pánské. Ač byly skryté pod dlouhými sukněmi, byla jim věnována náležitá pozornost. Pár dochovaných punčoch patřících k pohřební výbavě Markéty Františky Lobkovicové (P7, obr.13) z roku 1617 nás překvapí jemností hedvábné pleteniny, z nichž jsou vyrobeny. Jejich zajímavým prvkem bylo obrácení švů rubem ven v oblasti chodidel, což zajišťovalo pohodlné nošení. Jako podvazky Markétě Františce sloužily dva široké hedvábné pruhy zakončené paličkovanou krajkou.

Copyright - Veronika Kulová © 2007 - 2011

Kulová, V.: Španělský styl v evropské módě 16. století a počátku 17. století, diplomová práce, ZČU 2008

zpět